Právě jsme dokončili několikaměsíční projekt s Univerzitou Karlovou. Naši designéři Terka a David pracovali na redesignu webu Centra Carolina. To pomáhá studentům, kteří potřebují pomoc. Jednak při zdravotním hendikepu, jednak v náročných životních situacích. Pracuje v něm tým psychologů a odborníků, kteří nabízejí konzultace, terapie, koučování nebo třeba pomoc s tím, jak se efektivně učit. A my pracovali na tom, aby se tato pomoc, která je otevřená pro všechny studenty UK, dostala k těm, kteří ji potřebují. Redesignovali jsme homepage a celou strukturu webu.
Naší hlavním partnerkou byla vedoucí UK Pointu, pod který Centrum Carolina spadá, Zuzana Poláková. Ceníme si, s jakou chutí a nasazením se pustila do toho, aby se jejich kvalitní služby lépe dostaly ke studentům, kteří je potřebují. Obzvláště v náročném konzervativním univerzitním prostředí. A tak jsme se rozhodli ji vyzpovídat. A třeba tím inspirovat kolegy, kteří mají taky z něčeho ve své agendě “nepříjemný pocit a neví, kudy do toho”. To nám totiž jde :)
Nastoupila jsem na tuto pozici loni v srpnu. Přišla jsem z Ministerstva školství, které je podobně jako Univerzita Karlova statická instituce. Ale stejně tady jako tam se snažím k věcem přistupovat s otevřenou hlavou. Jak jsem se zapracovávala do své nové agendy, tak jsem zjistila, že část webových stránek, přes kterou vizualizujeme naše služby pro zranitelnější část studentské populace, není úplně srozumitelná. Nezobrazuje celou škálu služeb, které poskytujeme. Představila jsem si, že ve chvíli když bych byla jako studentka zasažena nějakou nepříjemnou situací nebo hledala pomoc, tak pro mě ten náš web není moc návodný. To byl hlavní problém. Dlouho jsem na to myslela. Na ty stránky chodím docela často, vždycky mě to tam bouchlo do očí a říkám si ‘Sakra, tak takhle to nejde.’
Vlastně to byl dlouho pocit nespokojenosti s nejasným obrysem řešení.
Tím, že se vysoké školy síťují v různých projektech, tak na jednom setkání prezentovali kolegové z VŠCHT spolupráci s vámi na podobném projektu a jak strašně jim to pomohlo. Velmi si to pochvalovali, tak to byl pro mě filtr toho, že vaše služby jsou využitelné i pro nás. Někdy jsou totiž přínosy zvenku limitované. Některé subjekty z venku se nedokáží vžít do specifičnosti našeho prostředí.
Přišlo mi to jako zdravá kombinace. Kdy nám můžete přinést zajímavý, nový vhled, ale zároveň s pochopením těch bariér a limitů, které máme na naší straně.
A to se mi za několik měsíců naší spolupráce jasně potvrzuje. A jsem strašně ráda, že jsme do toho šli. Naplňuje to ta očekávání.
Já jsem vystudovaná antropoložka, takže já to nazývám jinou kulturou. Je to jiný systém vztahů, zvyků, řešení problémů. Většinou ty strany mají tendenci se zakopávat ve své vlastní struktuře (kultuře) a dělat z těch druhých pomalu nějaké nebezpečené zlo. Ty, kteří nám tady přináší ty šílené novoty. Je potřeba vystoupit ze své komfortní zóny a snažit se tu druhou stranu pochopit.
Abych to uvedla na příkladu přímo naší spolupráce. Tak tady to byl fakt, že máme dost starý redakční systém našeho webu. A tohle bylo z vaší strany dobře pochopeno. Řekli jsme si společně: je to velký limit pro naše inovativní přemýšlení. Je to problém. Ale nikdy jsem necítila z vaší strany něco jako “Ježiši Kriste, tak to my tady končíme, s tím se teda nedá pracovat.” :)
My uvnitř třeba zase pracujeme na tom, že to, že například ten redakční systém je zastaralý, není kritika dlouhodobé práce mých kolegyň, které s ním pracují. Ony jsou výborné v samotných službách, v jejich poskytování. U nás musí zase dojít k pochopení, že cílem naší spolupráce není zruinovat jim jejich desetiletou práci, ale prostě to lépe přeskládat.
Takže moje role byla takového kulturního překladatele mezi univerzitním schématem a tím venkovním.
Ne. Vaši kolegové rychle pochopili, v čem je problém, takže šli rychle k pointě nesrozumitelnosti webu. Teď když jsem viděla ten první návrh homepage, tak to šlo přesně k tomu, jak jsem si to v hlavě představovala.
Spíš než odpovědi studentů mě překvapila analýza webu. Zjistili jsme díky vám, jak neuvěřitelně velké číslo opouští naši homepage do pár vteřin. To mě vážně hodně překvapilo.
Má to různé směry interpretace. Přivedlo mě to třeba k myšlence, že možná se celé naše centrum špatně jmenuje. Možná lidi hledají úplně jinou službu. Myslím, že jste v rešerši narazili na to, že stejný název má nějaká drogerie. To mi přišlo vtipné.
Víte, je to takový impuls, který potřebujete. Já nejsem moc fanoušek čísel, ale když čísla fungují jako tato zažehávací jiskra, tak je to přesně to, co mají splňovat. Nutí vás to přemýšlet a hledat další řešení.
Vyšlo nám velké nepochopení služeb, které poskytujeme.
U psychologické podpory studentů, jak preventivní tak krizové, máme asi pět typů služeb. Vy jste zjistili, že je studenti mezi sebou nerozeznávají. Takže často sáhnou po službě, která není pro jejich situaci vhodná.
Uvedu příklad: student*ka má problém s dopsáním diplomky. Cítí se být ve stresu a tak sáhne intuitivně po psychologickém poradenství. Přitom je pro něj*ni vhodný nástroj koučování.
Takže jste nám načrtli různé situace, ve kterých se studenti ocitají. Líbí se mi taky, jaký wording jste použili. Mě by nenapadl, ale pro studenty může být v jejich situaci údernější. Přesně si vzpomenu na termín ‘jsem zaseklý v životě’. Což je vlastně strašně přesný. Takže to jde studentům hrozně naproti. Ale oproti změně názvosloví je, jako asi všude, velká vnitřní rezistence.
Právě že ne. Vidím, že věk vůbec není měřítko inovativnosti. Já mám v týmu 30 lidí a někdo se ve 30ti chová řekněme mnohem přestárleji, než je jeho věk.
Podle mě je to přesah, schopnost spojovat věci. Což je podmíněno buď delší životní zkušeností v jedné sféře a nebo zkušenostmi z různých prostředí. To vám umožňuje sestavit si tu mozaiku elementů nejvhodněji pro danou situaci. To je podle mě inovativní přemýšlení. A podpořit to za mě můžete třeba více typy studia, více brigádami, setkáními s různými kolektivy.
Je to vlastně to, že nejsem uzamčený ve svém boxíku a neříkám si: “To je ta moje ochranná schránka a jakmile z ní vylezu, tak se mi všechno zbortí.”
Vidím, že často to drhne na vnitřní rezistenci. Vy vlastně úředníkům ušetříte práci. Oni potřebují ten nástroj, což jste vy, jak tu službu efektivizovat a nabízet líp.
Je potřeba více komunikovat, že správně nastavená služba ve výsledku pomůže všem. Těm, kdo ji poskytují i těm, kteří ji přijímají. I řízení té služby samotné jste pak lépe schopni zacílit.
Na začátku je to určitě hodně o důvěře. Vnímám, že jste více zvyklí pracovat v businessovém prostředí, které je kulturně trochu jinak nastaveno. Takže i já jsem ze začátku měla obavu, jestli mi tu nějací “frikulíni” zvyklí dělat s velkým businessem nebudou říkat, že “používáme moc papíru” :) Ale tuto obavu z nepochopení jsme po prvních schůzkách s vámi úplně rozbili a naopak jsem cítila velké nasazení a chuť tuto věc možná právě proto, že potom pomůže tisícům studentů změnit.
Také někdy není pro podobné zásahy odborníků zvenku pochopení z řad top managementu. Vedení samozřejmě vidí ten problém, ale má pocit, že ho máme řešit interně. Ale lidi, kteří ten web 10 let staví a plní obsahem už nejsou schopni ho přenastavit. To po nich nemůžete chtít.
Chválím vás kudy chodím. U nás na univerzitě i v rámci sdílení mezi školami. Teď s VŠCHT už jsme vlastně dvě univerzity, které s vámi mají dobrou zkušenost.
Obecně jaký typ škol se mi líbí v oblasti práce se studenty je Irsko. Jako náš vzor si umím představit Trinity College. Vysoké školy tam jsou našim podobné. Pořád jsou částečně veřejné, je to malá země i národní náturou jsou nám blízko. Jsou hodně inkluzivní i v péči o studenty LGBTQ+, impairments, studenty s hendikepy. Jsou strašně otevření a nechtějí dělat bariéru v tom, pro koho je VŠ vlastně vhodná. Respektive kdo na ni má, ať už mentálně nebo finančně.
Teď je řada na nás. Musíme zavést všechno to, co vy jste vymysleli. Cítím v tom i závazek vůči vám. Dali jste do toho spoustu energie, dodali nám výstupy a nápady, ale výsledek je nejistý. Leží na naší straně. Těším se, že společně zase třeba za rok navážeme spolupráci a uděláme evaluaci toho, kam jsme to dotáhli. A budu moc ráda, když se na to podíváte a řeknete mi “Hele, tohle pořád nefunguje, pořád to není srozumitelné.”
No a pak velká vize je, tohle je totiž jedno z mých čtyř oddělení… Byl to největší trouble, ale pak máme celé stránky našeho UK Point, které 100% bolí ze stejných důvodů jako ty u Centra Carolina. To by byl velký projekt a je to má vize. Vidím totiž, že škála vašich služeb je mnohem větší, než jenom ten UX design, takže teď vím, že to jde.
A vždycky si na vás vzpomenu, když budu mít z něčeho nepříjemnej pocit a nebudu vědět, kudy do toho, jak to uchopit, tak si řeknu ‘Aha, Q Designers’ :)
Měla jsem totiž z Terezy i Davida pocit, že mají opravdu osobní nasazení v tom, aby to pro ty studenty bylo dostupné a chtějí to udělat dobře nejen proto, že to je práce, ale protože je to fakt zajímá. To není norma a nepřijde to samo sebe. Lidi k tomu nedonutíte. Tak jsem jen chtěla vyjádřit zpětnou vazbu, že to byla hezká přidaná hodnota pro tu naši spolupráci.
Zuzana Poláková je vedoucí UK Point. Toto středisko má za svou misi pomáhat všem studentům, zájemcům o studium, absolventům i zaměstnancům a návštěvníkům Univerzity Karlovy. Jedna z jeho čtyř složek je Centrum Carolina. Místo, na kterém mohou hledat podporu studenti se zdravotním handikepem nebo v těžkém životním období. Terka Vacková a David Ondroušek od nás ze studia, navrhovali, jak zpřehlednit navigaci obsahu webu, aby bylo jasné, komu všemu může centrum pomoci a jak se o pomoc přihlásit.
