Když se unavíme fyzicky, víme, jak odpočívat. Jdeme si zaběhat nebo pracujeme na zahradě a další den dopřejeme tělu jinou aktivitu. Jak to ale dělat, když místo běhu nebo kopání jámy na stromek řídíte projekt? Nebo píšete texty? A nebo jako inovační designer přicházíte s novými nápady a řešeními?
Pak se stává, že sedíte u počítače nebo s tužkou v ruce u stolu, čas běží… a nic. Žádná kreativita, žádná inspirace. Až nezbývá, než si přiznat, že dnes to asi nepůjde. Jenže co když na tom stojí celá vaše profese? Co když vám lidi za kreativitu platí? A co když máte právě deadline? Musíte se nějak odseknout a hlavně se naučit s tím pracovat dlouhodobě.
Když v Q Designers pracujeme na projektu, žijeme jím. Terez zrovna pracuje na návrhu nového programu na pomoc pečujícím pro Diakonii, načítá spoustu věcí, vede hloubkové rozhovory a téma nepustí z hlavy. Niki je ponořený do tématu snížení obezity pro firmu STOB a Terka zase do 3D brýlí na míru. No a Jindra řídí celé studio.
… a jak dáváme odpočinout své kreativní mysli?
Inspitujte se tím, co nám funguje.
Inovační studio vedu skoro deset let a vyzkoušel jsem toho spoustu. Metodou pokus-omyl jsem zjistil, že jsou tři věci, které nesmím přestat dělat, jinak se celý můj život rozpadne. Je to cvičení, čtení a odpočinek.
Je k tomu hezká stoická citace: Buď budete trpět tím, že cvičíte, nebo tím že necvičíte. Můžete si vybrat, ale trpět budete tak jako tak. Skoro na dva roky jsem se ponořil jen do businessu a inovací, omezil cvičení a můj život šel celý do háje. Nejen fyzička ale i vztahy, morálka, denní režim a paradoxně nakonec i business a kreativita. Tuhle chybu už neudělám :)
Skvěle mi funguje pár jednoduchých triků:
Jsou to maličkosti, ale drží mě naživu.
Když mám kreativní zásek, potřebuju odstup a jiný úhel pohledu. Hrozně důležitý je okamžik, kdy si uvědomím, že už nic nevymyslím. V tu chvíli se musím zvednout a změnit prostředí. Když se zaseknu na dýl, jdu se poradit s někým chytřejším. Pomůže mi to najít nový úhel pohledu a nebo na to někdy v tom hovoru přijdu sám.
Poslední tři roky opravuju chalupu v Blažejovicích a to pro dobíjení funguje skvěle. Není lepší kreativní odpočinek než celý den kopat krumpáčem nebo sázet stromy. Taky je to místo pro setkávání s rodinou a kamarády, což je pro kreativitu taky zásadní.
A poslední myšlenka k odpočinku je strategická: Vím co mě baví, znám svoje silný stránky a projekty si vybírám podle toho. Dělal jsem teď obří fundraising pro Stovku a kdyby mě to nebavilo, pětadvacet milionů pro rozvoj neziskovky bych v životě nesehnal.
Ale i když člověk nastaví všechno správně, občas to nestačí. Někdy nezbývá než zatnout zuby a odmakat to.
Hlavní zdroj inspirace a energie je pro mě cestování. Někdo ji hledá v sobě, někdo v přírodě, já potřebuju nový podněty hledat venku. V jiných kulturách, prostředích a městech, než kde bydlím. Koukám do výloh, listuju časopisama v novinových kioscích nebo jezdím metrem a pozoruju, v čem jezdí lidi do práce. Místo návštěvy místní katedrály s historickým výkladem si často vyhlídnu lokální kadeřnictví, jdu se tam ostříhat a u toho si nechám vyprávět, jak se lidem v jejich městě žije.
Na projektech mi funguje, když nejsem v hlavním proudu. Moje největší přidaná hodnota je hledat postřehy schovaný pod kobercem a přinášet nový úhly pohledu. K tomu potřebuju nezabřednout do vyplňování excelových tabulek, ladění prezentací a odškrtávání nekonečných to-do listů. A naopak nechat hlavu brouzdat tématem a propojovat myšlenky. Ve sprše, při cestě z práce nebo doma na gauči. Bez jasnýho zadání, bez tlaku, že hlava musí něco konkrétního vyprodukovat je pak nejvíc kreativní.
Mám pozvolný rozjezd dne. Když si v různých zaručených návodech na produktivitu čtu, že mám jako první udělat tu nejtěžší věc, jde to úplně proti mně. Dopoledne je pro mě pomalý, dělám nenáročný práce. Tu opravdovou práci dělám až odpoledne a večer, kdy mám energie nejvíc. Když vím, že nehrozí, že po mě někdo něco bude chtít a budou mi pořád někde vyskakovat notifikace. Teprve pak mám drive pracovat na velkých úkolech.
Během dne mi pak pomáhá měnit prostředí, jít na chvíli ven nebo tancovat na Florence + The Machine v kuchyni.
Na jednom uměleckým workshopu jsem se naučil tenhle postup a od té doby mi funguje:
V té poslední fázi, kdy si dám volno třeba před odevzdáním projektu, mě nakonec vždycky napadne nejvíc věcí. Nezatěžuju už hlavu náporem informací a nesnažím se na nic přijít, ale mimoděk ho nosím v hlavě. Třeba název našeho projektu Den pro školu mě napadl ve sprše. První prototyp nákupních seznamů pro Rohlík jsem si načmáral do bloku na pláži v Řecku. Syntéza výzkumu pro Česko.Digital se mi doslova zjevila při slézání z albánských hor.
Vím o sobě, že se přepracovávám. Jsem moc velkej vášnivec, nadšenec, nezajímá mě nic než výsledky. Tak jsem se naučil, že extrémní vytížení potřebuje extrémní kompenzaci. Takže dodržuju balanc. Na velký stres mi pomáhá cvičení - vypotit to. Na velkou únavu třídenní wellness, pravidelně masáž. Během dne si potom dopřávám cíleně hezkej moment - většinou si dám dobrej oběd a po něm čaj.
Myslím, že každej, kdo si začne naplňovat svoje sny, má občas problém, aby ho práce nepohltila. Pomáhá mi v tom mít plnej život. Přepínat se z tý práce. Voláme si a chodíme ven s přáteli, dobíjí mě chození na koncerty a do divadla, hraní s kapelou, tanec, hry, vzdělávání. Osobní věci, který mi zaměstnávají duši. Když mám práci tak trochu na salámu, doručím ten nejlepší výsledek.
Když to drhne, snažím se vztahy a rituály přenastavit tak, aby mi fungovaly. Na jednom projektu jsme třeba zrušili týmové statusy a začali jsme s Head of Product místo toho chodit na kafe a croissant. Snažím se nezamknout se v koloběhu, který mi nefunguje. Často se něco jeví jako dobrý nápad, nastaví se to a pak už se to prostě plní. Já se každé pondělí podívám do kalendáře a řeknu si: Jsou tohle ty dny, který chci žít? Pokud ne, něco s tím dělám. Žít blbej plán je snad ještě horší než žádnej nemít.
Mně hlava jede pořád. Dřív jsem z toho měla výčitky i proto, že mi hlava generovala hlavně negativní věci. Díky koučování jsem se naučila poslouchat svoje potřeby a být si víc vědomá sama sebe. A hlavně mít se ráda. Teď nechávám mysl volně se toulat, myšlenky neřídím, hlava pořád generuje, ale já to přijala a je to pro mě v pořádku. Běžný život mám hodně nalajnováný, a tak při sportu potřebuju opak. Neřeším jak rychle a kolik uběhnu, kolik jsem ujela na kole.
Během týdne mám omezený čas na práci, protože po ní vyzvedávám děti. Tím pádem vím, že když to do té doby neudělám, tak už to neudělám. To mě nutí být efektivní a využívat třeba hodinu čekání na kluky na kroužku. Funguju na tyhle sprinty a možná bych toho o moc víc neudělala, kdybych pracovala celý den.
Z noření se do nových témat na projektech mám vždy respekt. Na týmové práci mě nejvíc baví tvůrčí diskuze a když vidím, že ti juniornější lidi rostou. Když něco slíbím, tak to prostě dodržím. Někdy musím zatnout zuby a prostě to udělat. Vím ale, že kdyby se na to vykašlala, tak sama se sebou nemůžu bejt.
Nejvíc mě dobíjí být venku v přírodě. O víkendu potřebuju odjet z města, jít do lesa a koukat na kopce. Doma si neodpočinu. Ráno cvičím a využívám každý čas, kdy to jde, k pohybu. Do práce jezdím na kole nebo když zavedu syny do kroužku, tak zpátky běžím.
Snažím se být líný, hrozně rád bych vlastně pracoval co nejméně. Proto vždycky hledám, jak věci zjednodušit. Mám rád nicnedělání a jsou pro mě komfortní extrémy. Buď intenzivně pracuju a nebo intenzivně odpočívám. Workoholismus se u mě projeví tím, že pracuju 6 hodin v kuse a zapomenu se najíst. Zároveň práce v Qčku odpovídá mým návykům. Když mě něco zaujme, mám obsesivní stádium, věnuju se jenom té věci a snažím se o ní všechno zjistit.
Uklidnit hlavu a zahnat úzkosti mi pomáhá jóga. Cvičím ji 2x týdně. Čtení je taky super – jen tak ležím na lehátku v kavárně, uskrkávám matchu, čtu si a přemýšlím o tom, co čtu. V poslední době koukám večer na seriály. Ale vlastně nevím, jestli to spíš pomáhá nebo škodí. A pak studium na univerzitě. Našel jsem tam zapálené vyučující, které baví jejich práce.
Nejvíc mě dobíjí, když se nám práce daří. Taky když pracuju s lidma, na který se můžu spolehnout, že věci dotáhnou a vím, že jim můžu věřit. Když funguje atmosféra v týmu a lidi chápou, proč je potřeba věci dělat. Mám tendence k tomu být vyhořelej. Pomáhá mi pojmenovávat ty věci a říkat je nahlas. A často slyším, že ostatní to taky frustruje. A tak říkám “hele, pojďme to řešit společně”. Nabíjí mě pracovat s lidmi, kteří cítí stejně jako já, že budeme mít práci takovou, jakou si ji uděláme.
U mě je to celý o balancu toho, kdy jsem sama a kdy s lidma. Sdílení mě nabíjí, velká očekávání vybíjí, samota nabíjí. Ale nesmím být sama zas moc dlouho, potřebuju si myšlenky srovnat a probrat s lidmi, kterým věřím a inspirují mě. Velká věc je proto pro mě moct si organizovat čas podle sebe. Nedávno jsem najela na 4 denní pracovní týden. O svých volných středách se věnuju kreativním věcem, sebepoznávání nebo manuální práci v lese nebo na zahradě. To je pro mě jiná úroveň než sport - vidím v tom větší smysl. Tahle středa je jiný den, než víkend, kdy odpočívám.
Teď jsem si dala měsíc jen pro sebe. Odložila tu dávku věcí z to-do listu a vypla. Začala se mi zase kreativně otevírat mysl ohledně vizualizací. Třeba jsem “viděla”, jak strom vyroste o 20m výš a vykvete - jen tak. Bylo příjemný a uklidňující zjistit, že je toho má mysl schopná a nejsem tu jen pro to, abych plnila úkoly. Připravila jsem si během toho volna manifestační visual board a tam si dala věci, kterých chci během roku až dvou dosáhnout nebo jak chci trávit svůj čas. Obrátila jsem tak věci, se kterýma nejsem spokojená v ty, který naopak chci. Teď, když už jsem zpátky, ho mám na tapetě telefonu a každých pár dní se zamyslím, co můžu ten týden udělat pro to, aby se ty obrázky staly realitou.
Když jsem zahlcená, pomáhá mi to s někým sdílet. Tím si to i shrnu. Setkávání s lidmi, kteří jsou do projektu zapojení, mě motivuje. Je pro mě důležitý vidět ten společný zájem, protože to není samozřejmost.
Nejvíc mě dobíjí spánek, toho si strašně vážím. Plavání je pro mě tak nepřirozená činnost, že se na ni musím soustředit a nemyslím na nic jiného. Extrémně uklidňující je pro mě příroda, taky kolo, kde se unavím, přemýšlím si. A jedna moje specialita - lehnu si na zem a pustím si detektivky Agathy Christie. Poslouchám je furt dokola, takže se už u nich nebojím, jak to dopadne. Je to pro mě vlastně taková pohádka.
